Toskánský palác

Málokterá stavba v naší metropoli může třeba jen částečně konkurovat Pražskému hradu., jenž díky své výstavnosti i umístění vytváří přirozenou dominantu města. Když se však pohybujeme po Hradčanském náměstí, zjistíme, že jednu jeho stranu uzavírá budova, tvořící důstojný, téměř rovnocenný protipól vstupní části hradu.Toskánský palác, nazývaný tak po své významné majitelce z 1. pol. 18. století. Sama stavba je ovšem starší a souvisí s aktivitou hrabat Thunů, kteří stanovili základní podobu paláce. Dnešní fasáda sice vypadá jednotně, avšak ukrývá dlouhou historii drobné zástavby tohoto místa. Kdysi zde stála řada měšťanských domů, které od západu uzavíraly tržiště jednoho z pražských měst – Hradčan. Jejich protáhlé parcely vymezovaly prostor, oddělený od ostatních domů úzkou požární a obslužnou uličkou, která palác dělí od sousedů dodnes. Jeho základní půdorys byl tedy podstatě určen bývalým středověkým blokem. Proměna Hradčan a Malé strany v převážně rezidenční čtvrtě s sebou přinesla výstavbu nových šlechtických sídel, která dnes charakterizují tuto část Prahy.

Návrhu budoucího paláce se zhostil Jean Batiste Mathey , který po pobytu v Římě přišel do Prahy v 70. letech 17. stol. Mathey k návrhu paláce přistoupil skutečně velkoryse. Plány byly hotovy kolem r. 1685. Novou stavbu tvořila čtveřice třípodlažních křídel seskupených kolem vnitřního uzavřeného nádvoří. Monumentální budova si vyžádala napřímení linie hlavního průčelí, jak dokládá ojedinělý regulační plán z doby stavby. Nejvýraznější součástí paláce je pochopitelně jeho hlavní vstupní průčelí obracející se do náměstí. Přísně symetrické průčelí paláce bylo s ohledem na své značné rozměry, zaujímající celou šířku náměstí, bohatěji traktováno. Jednoduché členění vnitřních fasád opakuje základní motiv vnějšího průčelí. Západní stěna má náročnější kompozici, analogickou s hlavní fasádou. Průhled dvěma průjezdy totiž zachycuje zvýrazněné úseky krajních polí. Proto sem Mathey umístil dvě niky se sochařsky zdobenými kašnami. Nad přízemím s kašnami byla plocha stěny prolomena velkými arkádami s bohatě zdobenými cvikly. Arkády byly prvotně zcela otevřené, opatřené balustrádami představovaly v plošně chápaných fasádách nádvoří odlehčující, avšak nejvýraznější, kompoziční prvky. Další dominantou byl vyhlídkový pavilon. Do západní uličky se palác obracel pouze zjednodušenými fasádami.

Vnitřní dispozice paláce je poznamenána snahou o využití starších konstrukcí paláce. V domě s podloubím, bylo u místěno zázemí paláce zajišťující jeho provoz. Zde se zachovala drobná rustikální černá kuchyně. Navazující jižní křídlo bylo určeno pro apartmá majitele. V přízemí našly své místo provozní prostory a kočárovna,. V patře byly zařízeny obytné pokoje zdobené náročnými stropními malbami výrazně italizujícího charakteru. Základ tvoří odvážné architektonické kompozice doplněné vegetabilním dekorem, medailony a iluzivními postavami. Součástí paláce je i soukromá kaple. Její drobný čtvercový půdorys byl protažením přes dvojici pater navýšen a zaklenut plochou plackou. Její dochovaná freska opětně dokládá vliv italské malby. Obytné komnaty jižního křídla pokračovaly jídelnou až k dnešnímu jihovýchodnímu nároží., kde končily větším sálem a navazujícími ložnicemi majitele. Zřejmě jen s malým zpožděním bylo přestavováno severní křídlo, kde vznikla nová hlavní kuchyně. Západní křídlo obsahovalo konírnu s náročně řešenou kašnou. Klenba je velmi jednoduchá avšak zvýraznění hran výsečí drobným profilem do prostoru vnáší zajímavé světelné efekty. Ve sklepě byla u místěna druhá konírna. Jako poslední bylo vybudováno křídlo vstupí, respektive jeho severní část. Uprostřed reprezentačního traktu bychom očekávali velký sál. Ten však byl nečekaně umístěn až při severovýchodním nároží budovy. Dle obecných zásad měl mít přímé napojení na vstup do objektu. Z těchto důvodů navrhl Mathey druhý vstup a to symetricky k jižnímu. Ze severního průčelí vedl boční portál na schodiště vystupující do náročně vybaveného předsálí s velkým krbem. Odtud by přístupný hlavní sál. Tak byla důsledně oddělena soukromá část od společenské. Druhé patro je výrazně nižší a sloužilo především k ubytování hostů a služebnictva. Objekt je završen sedlovou střechou s hřebenem v jedné úrovni.

Tato původní podoba byla novými majiteli během let mnohokrát změněna. Po vzniku Československé republiky v r. 1918 přesel palác do vlastnictví státu. V objektu bylo umístěno ministerstvo zahraničí. Za 2. sv. války budovu částečně renovoval architekt B. Kozák. Jeho citlivé zásahy však směřovaly mimo opravu průčelí pouze na úseky interiérů. Po drobnější renovaci v 50. letech proběhla v 80. letech obnova zaměřená zejména na opravu fasád. Palác však stále čekal na celkovou důstojnou obnovu, k níž došlo teprve v letech 1994-1998. Jejím smyslem byla rehabilitace objektu jakožto paláce, což odpovídalo i novému využití pro potřeby Ministerstva zahraničních věcí , které tak navázalo na ceněnou rekonstrukci Černínského paláce v době meziválečné.