My project - Vila Savoye

Vila Savoye

Le Corbusier

Poissy, Francie

Máme “krabici”, již nad zemský povrch nadzvedává šestnáct pilířů a která je po celém obvodu pojednaná pásem oken. Přízemí má tvar elipsy. Nahoře chybí tradiční střecha, protože místo ní bylo vybudováno solárium a střešní zahrada. Nahoře jsou také různě tvarované větrolamy připomínající abstraktní sochy. Polokruhová forma přízemní části vznikla jako reakce na dynamické tvary limuzíny. Křivka obklopuje vstupní část, garáž a servisní místnosti, do kterých zahrnujeme pokoje pro služebnictvo a prádelnu. Ve vstupní části je téma cirkulace opět použito v expresivních formách a kontrastním uspořádání hlavních a vedlejších cest vedoucích do obytné části domu v reálu vyjádřené točitým schodištěm a vlídnou nástupní rampou. Měnící se směr výstupu po rampě odhaluje celou řadu zajímavých průhledů domem. . Sám autor nazval výstup po hlavní rampě “promenade architecturale”.
Hlavní obytná místnost je situována v sousedství střešní terasy, do které vybíhá svým L tvarem. Je maximálně možnou mírou propojená se zahradou - stačí odsunout prosklenou stěnu, která je zároveň jednolitým oknem. Pásová okna obíhají po všech stranách domu.Ve druhém patře se také nachází kuchyně, pokoje a sociální zařízení obyvatel domu. Bílá utilitářská kuchyň kontrastuje s téměř dekadentní koupelnou a její akvamarínovou dlážděnou koupací vanou. Rampa, začínající ve druhém patře, ústí do otevřeného prostoru střešní zahrady se soláriem, části chráněné před větrem vyššími a zakřivenými stěnami. Zakončení pohybu po rampě představují okna terasy, která v podstatě umožňují imaginární pokračování proudu pohledem dál do údolí na druhé straně. Stavba ukrývá množství originálních prvků a nádherných průhledů samotnou budovou. Je velká škoda, že díky rovné střeše a zahradě byl vysněný dům rodiny Savoye prakticky neobyvatelným. Silně do něj zatékalo. Problém, který by se dnes snadno vyřešil díky novým technologiím, byle ve dvacátých letech ptrakticky neřešitelný a zapříčinil , že stavba zela léta prázdnotou a chátrala. Dnes tato památka prošla rekonstrukcí a je zpřístupněna veřejnosti.Tato stavba je nádhernou ukázkou funkcionalistického stylu 20. let a jednním z vrcholných děl Le Corbusiervy tvorby a  jistě si zaslouží vaši pozornost. Svým způsobem předběhla svou dobu a za tento projekt by se nemusel stydět žádný současný architekt. I to ukazuje na Le Corbusierovu genialitu a nadčasovost. Je jistě jedním z nejvýznamějších tvůrců architektury 20.století.  Pokud v budoucnu zavítáte do Francie, nenechte si ujít návštěvu městečka Poissy nedaleko Paříže a klenotu, který se ukrývá mezi vysokými stromy v Rue de Villiers.

http://villa-savoye.monuments-nationaux.fr/en/

Le Corbusierových 5 bodů moderní architektury:

1. železobetonové piloty, jež nesou stavbu, dovolují nadzvednout konstrukci nad zem a uvolnit tak přízemní prostor

2. volný půdorys, usnadněný skeletovou konstrukcí, umožňuje použít konstrukčně samostatné vnitřní příčky

3. volně utvářené průčelí odpoutané v konstrukčním smyslu od základního skeletu jako důsledek volného půdorysu již nemá nosnou funkci

4. pásová okna rozvinutá podél obvodu budovy slouží k osvětlení vnitřních prostorů denním světlem

model

Architektura a památková péče

Architektura a památková péče

- úvod

- vývoj památkové péče u nás a ve světě

- vliv historie na práci architekta

Úvod

Téma památkové péče jsem si vybrala, neboť jsem milovníkem dějin umění a historie vůbec. Památková péče je tedy logickým vyústěním mých zájmů. Jsem přesvědčena, že člověk se nemůže stát opravdu dobrým umělcem aniž by neměl alespoň základní znalosti o dějinách umění. Často vidíte situaci, že se lidé pozastavují nad díly moderních umělců a pronášejí věty jako“ to by nakreslilo i pětileté děcko, co je toto za umění“. Zpočátku jsem byla k modernímu umění také skeptická. Nechápala jsem jaký ty změti čar, divoké tvary, struktury, nebo naopak minimalistické geometrické tvary uprostřed obrovských jednobarevných pláten mají smysl. Pak se mi ale dostalo vzdělání v oboru dějin umění a pochopila jsem, že vše má svůj smysl, svůj řád a vývoj. Jedno navazuje na druhé a nic nevzniká samovolně. Umělecké dílo není jen obraz, stavba nebo socha, je to i myšlenka, tvůrčí vývoj, reakce diváka. Podle mne je nejhorší dílo takové, které nevyvolává v obecenstvu žádné pocity.

Abychom tedy mohli pochopit moderní umění, a posunout se v naší vlastní tvorbě dál, je třeba pochopit jak žili a tvořili naši předci. A to nikdy nepochopíme jen z knih a obrázků. Je třeba ta díla vidět, osahat si je, vnímat atmosféru a pocity, které v nás vzbuzuje a utvořit si vlastní názor. Proto jsou památky a jejich zachování i pro budoucí generace nezbytnou součástí našeho života.

Vývoj památkové péče u nás a ve světě

Vztah společnosti ke starým stavbám a uměleckým dílům byl až do přelomu 18. A 19. stol. ryze utilitární. Dokud stavba sloužila své funkci, byla udržována. Jakmile to však změna funkce či finanční možnosti stavebníka umožnily, byla bez milosti stržena a nahrazena novou, modernější, lépe odpovídající vkusu doby. I tam, kde z úsporných důvodů bylo využito zdivo či konstrukce původní stavby, byla cílem přestavby nejen funkční, ale i slohová transformace. Umělecká hodnota staré stavby se necenila.

Vznik“ památkové ideje“ lze ve velmi exkluzivní a vyhraněné formě vysledovat poprvé až v italské renesanci. Tento zájem úzce souvisel se dvěma rysy nového slohu a životního názoru: s renesančním kultem uměleckého génia, jehož nepřekonatelné „božské“ dílo mělo v očích současníků automatické právo na trvalé uchování a s renesančním obdivem k dílům antiky, jež byla mohutným inspiračním zdrojem nového umění. Prvním památkářem v dějinách-konzervátorem římských vykopávek a sbírek byl papežem Lvem X. ustanoven sám velký Rafael Santi. Toto jsou ovšem jen jakési prvopočátky.

O rozšíření a zobecnění zájmu o to, co dnes nazýváme památkami, se rozhodujícím způsobem zasadilo až romantické hnutí, které se vzhlíželo v historii. Obecně pociťovaný a sdílený zájem o národní památky a starožitnosti vedl již v 1. polovině 19. století k prvním, byť spíše ojedinělým zákonům a nařízením k ochraně památek a k vytvoření prvních odborných institucí k jejich poznávání, dokumentaci a uchovávání.

Druhá polovina 19. Století byla svědkem nebývalého ekonomického rozvoje českých zemí. Doprovázel ho i imponující rozvoj vzdělání a vědeckého výzkumu. Obecná historie, archeologie i dějiny umění na něm měly výrazný podíl. Počáteční tápání vystřídaly již vysoce kvalifikované průzkumy a poznávání středověkých staveb, včetně obzvlášť dobu fascinujícího hledání údajně univerzálních slohových či slohotvorných principů.

Památka se tak měla a priori přizpůsobit ideální představě a ne představa reálné památce. Tak se zrodila neblahá teorie a praxe tzv. puristických restaurací.

Purus=čistý. Šlo tehdejším restaurátorům o prezentaci historické stavby ve slohově čisté podobě. To v praxi vedlo ke zhoubným, někdy přímo zničujícím důsledkům ve dvou směrech: památka byla očišťována všech mladších přístaveb a doplňků, bez ohledu na jejich uměleckou kvalitu a navíc, což bylo neméně povážlivé, byla zbavována všech i všech anomálií daných individualitou a originalitou svých tvůrců. Přestože tyto postupy nepovažuji za správné, zcela je neodsuzuji, neboť takovýto způsob práce byl přirozeným důsledkem nálady a stylu dané doby a lidem té doby přišel zcela logicky v pořádku.

Památkový fond , včetně celých historických jader měst, se tak ve 2. polovině 19. Stol. dostal do kleští. Ekonomický rozvoj vedl k rozsáhlému bourání celých bloků historických domů, městských bran a hradeb, tehdy ještě za památky nepovažovaných , které ustupovaly novým , v měřítku odlišným průmyslovým a obytným celkům. Jak boření, tak i puristická

Přemíra péče nacházely všeobecný souhlas veřejnosti i památkářů a architektů.

Na přelomu 19. a 20. století se začala nová éra památkové péče. Purizmus postupně ustoupil aby dal prostor radikální proměnám teorie i praxe památkové péče moderní doby. Obrovský přínos této oblasti znamenal prof. Alois Riegl., který definoval základní zásady péče o památky. Kladl důraz na zevrubný průzkum a vědecké poznání památky. Na respekt ke všem fázím jejího uměleckého a historického vývoje, byť všechny nemusejí odpovídat našemu vkusu. Dále na uchování originální podoby památky a na nepřijatelnost dotváření a doplňování stavby v historických formách , ať již ověřených průzkumem nebo spekulativně domýšlených. Toto já osobně považuji za skutečný základ moderního nahlížení na péči o naše kulturní dědictví.

Rozšiřuje se i na ochranu celých urbanistických souborů., neboť nejen samotná stavba, ale i celá historická městská čtvrť může mít uměleckou hodnotu. A to podle mne platí dvojnásob u nás, neboť Čechy mají bohatou historii a většina našich měst má své historické centrum s mnoha zajímavými památkově chráněnými objekty.

Od této doby se začíná problematika památek vyvíjet velmi přirozeným způsobem, kromě údobí socializmu, neboť ten měl k památkám přímo odpor a tak se setkáváme s tím, že do historických jader měst byly přidávány tupé, standardizované as prostředím neslučitelné nové stavby.

Po pádu totality přinesly obrovské uvolnění podnikavosti a společenské i tvůrčí energie našim památkám mnoho pozitivního. Došlo k rozšíření seznamu chráněných památek o mnoho nových staveb, především o katolické kostely a judaica.Podařilo se i doplnit systém ochrany měst a vytvořit systém ochrany vesnických sídel a krajiny. Obrovský význam má pro památky v dnešní době listina světového dědictví UNESCO. Součástí Unesco jsou u nás historické jádro Prahy, Českého Krumlova, Telče a Kutné hory, areál Šantánního poutního kostela u Žďáru nad Sázavou a Lednicko-Valtického areálu, což je na tak malou zemi poměrně velký úspěch.

Vliv historie na práci architekta

Pokud architekt má tvořit v prostředí historickém, je to vždy náročný úkol. Netvoří v prázdném prostoru. Stojí před řadou jiných umělců, kteří již zasáhli do daného místa. Samozřejmě se chce realizovat, prosadit svůj pohled na danou lokalitu, musí však respektovat tvorbu svých předchůdců. Nežijící architekt se již nemůže bránit pomocí autorských práv, zákonů a etických zásad. Proto jsou tu organizace památkové péče, které jeho zájmy brání. Dostavba historického prostředí je citlivá záležitost, která žádá mnoho taktu a citu. Architekt by podle mne neměl historii brát jako svého nepřítele, ale respektovat daný prostor a snažit se ho svojí poctivou a zodpovědnou prací pozvednout na vyšší úroveň. Můj názor je, že není třeba hermeticky uzavírat historické prostředí. Každý životní prostor se musí vyvíjet a postupovat kupředu. Pokud se jedná o architekturu kvalitní, může být kombinace starého i nového velmi osvěžujícím prvkem.

Toskánský palác

Málokterá stavba v naší metropoli může třeba jen částečně konkurovat Pražskému hradu., jenž díky své výstavnosti i umístění vytváří přirozenou dominantu města. Když se však pohybujeme po Hradčanském náměstí, zjistíme, že jednu jeho stranu uzavírá budova, tvořící důstojný, téměř rovnocenný protipól vstupní části hradu.Toskánský palác, nazývaný tak po své významné majitelce z 1. pol. 18. století. Sama stavba je ovšem starší a souvisí s aktivitou hrabat Thunů, kteří stanovili základní podobu paláce. Dnešní fasáda sice vypadá jednotně, avšak ukrývá dlouhou historii drobné zástavby tohoto místa. Kdysi zde stála řada měšťanských domů, které od západu uzavíraly tržiště jednoho z pražských měst – Hradčan. Jejich protáhlé parcely vymezovaly prostor, oddělený od ostatních domů úzkou požární a obslužnou uličkou, která palác dělí od sousedů dodnes. Jeho základní půdorys byl tedy podstatě určen bývalým středověkým blokem. Proměna Hradčan a Malé strany v převážně rezidenční čtvrtě s sebou přinesla výstavbu nových šlechtických sídel, která dnes charakterizují tuto část Prahy.

Návrhu budoucího paláce se zhostil Jean Batiste Mathey , který po pobytu v Římě přišel do Prahy v 70. letech 17. stol. Mathey k návrhu paláce přistoupil skutečně velkoryse. Plány byly hotovy kolem r. 1685. Novou stavbu tvořila čtveřice třípodlažních křídel seskupených kolem vnitřního uzavřeného nádvoří. Monumentální budova si vyžádala napřímení linie hlavního průčelí, jak dokládá ojedinělý regulační plán z doby stavby. Nejvýraznější součástí paláce je pochopitelně jeho hlavní vstupní průčelí obracející se do náměstí. Přísně symetrické průčelí paláce bylo s ohledem na své značné rozměry, zaujímající celou šířku náměstí, bohatěji traktováno. Jednoduché členění vnitřních fasád opakuje základní motiv vnějšího průčelí. Západní stěna má náročnější kompozici, analogickou s hlavní fasádou. Průhled dvěma průjezdy totiž zachycuje zvýrazněné úseky krajních polí. Proto sem Mathey umístil dvě niky se sochařsky zdobenými kašnami. Nad přízemím s kašnami byla plocha stěny prolomena velkými arkádami s bohatě zdobenými cvikly. Arkády byly prvotně zcela otevřené, opatřené balustrádami představovaly v plošně chápaných fasádách nádvoří odlehčující, avšak nejvýraznější, kompoziční prvky. Další dominantou byl vyhlídkový pavilon. Do západní uličky se palác obracel pouze zjednodušenými fasádami.

Vnitřní dispozice paláce je poznamenána snahou o využití starších konstrukcí paláce. V domě s podloubím, bylo u místěno zázemí paláce zajišťující jeho provoz. Zde se zachovala drobná rustikální černá kuchyně. Navazující jižní křídlo bylo určeno pro apartmá majitele. V přízemí našly své místo provozní prostory a kočárovna,. V patře byly zařízeny obytné pokoje zdobené náročnými stropními malbami výrazně italizujícího charakteru. Základ tvoří odvážné architektonické kompozice doplněné vegetabilním dekorem, medailony a iluzivními postavami. Součástí paláce je i soukromá kaple. Její drobný čtvercový půdorys byl protažením přes dvojici pater navýšen a zaklenut plochou plackou. Její dochovaná freska opětně dokládá vliv italské malby. Obytné komnaty jižního křídla pokračovaly jídelnou až k dnešnímu jihovýchodnímu nároží., kde končily větším sálem a navazujícími ložnicemi majitele. Zřejmě jen s malým zpožděním bylo přestavováno severní křídlo, kde vznikla nová hlavní kuchyně. Západní křídlo obsahovalo konírnu s náročně řešenou kašnou. Klenba je velmi jednoduchá avšak zvýraznění hran výsečí drobným profilem do prostoru vnáší zajímavé světelné efekty. Ve sklepě byla u místěna druhá konírna. Jako poslední bylo vybudováno křídlo vstupí, respektive jeho severní část. Uprostřed reprezentačního traktu bychom očekávali velký sál. Ten však byl nečekaně umístěn až při severovýchodním nároží budovy. Dle obecných zásad měl mít přímé napojení na vstup do objektu. Z těchto důvodů navrhl Mathey druhý vstup a to symetricky k jižnímu. Ze severního průčelí vedl boční portál na schodiště vystupující do náročně vybaveného předsálí s velkým krbem. Odtud by přístupný hlavní sál. Tak byla důsledně oddělena soukromá část od společenské. Druhé patro je výrazně nižší a sloužilo především k ubytování hostů a služebnictva. Objekt je završen sedlovou střechou s hřebenem v jedné úrovni.

Tato původní podoba byla novými majiteli během let mnohokrát změněna. Po vzniku Československé republiky v r. 1918 přesel palác do vlastnictví státu. V objektu bylo umístěno ministerstvo zahraničí. Za 2. sv. války budovu částečně renovoval architekt B. Kozák. Jeho citlivé zásahy však směřovaly mimo opravu průčelí pouze na úseky interiérů. Po drobnější renovaci v 50. letech proběhla v 80. letech obnova zaměřená zejména na opravu fasád. Palác však stále čekal na celkovou důstojnou obnovu, k níž došlo teprve v letech 1994-1998. Jejím smyslem byla rehabilitace objektu jakožto paláce, což odpovídalo i novému využití pro potřeby Ministerstva zahraničních věcí , které tak navázalo na ceněnou rekonstrukci Černínského paláce v době meziválečné.

Černý anděl

 Nejúděsnější ze všech mýtů se stává skutečností!

V ulicích New Yorku zmizí mladá žena. Ti, kdo mají na svědomí její smrt, se domnívají, že na ní nikomu nezáleží. V tom se mýlí. Se zabijákem Louisem ji váže pokrevní pouto.Louis je pravou rukou soukromého detektiva Charlieho Parkera. A Louis roztrhá na kusy každého, kdo se mu postaví do cesty. V průběhu Louisova zběsilého pátrání si však Parker začíná uvědomovat, že Alicino zmizení je součástí záhady mnohem starší. Té, která je spoojená s jednou kostnicí ve východní Evropě, ale také s krveprolitím ve francouzském kláštěře v roce 1944 a v pátrání po mytické metě, již po staletí hledají tí, kdo propadli zlu: po Černém andělu.

John Connoly přistupuje  před stále početnější obec příznivců se svým dalším trillerem.

Pokud se, stejně jako já, dokážete prokousat přez poněkud chaotický a zdlouhavý začátek, rozhodně nebudete litovat. Děj se tozběhne a zjeví se vám příběh plný násilí, drog, mystiky, oživlých legend, ale i lásky a sebeobětování. Část příběhu se odehrává i v České republice a zavádí nás tak na známá místa, což vás ještě více vtáhne do děje a stáváte se tak součástí příběhu samého, jakýmsi němým pozorovatelem všech těch hrůzných scén. Jestli máte rádi napínavé příběhy plné osobních démonů i těch živých, tajných sekt nebo jen dobrou detektivku, doporučuji si knihu přečíst a prožít dobrodružství spolu s Johnem Connolym a detektivem Parkerem.