Architektura a památková péče

Architektura a památková péče

- úvod

- vývoj památkové péče u nás a ve světě

- vliv historie na práci architekta

Úvod

Téma památkové péče jsem si vybrala, neboť jsem milovníkem dějin umění a historie vůbec. Památková péče je tedy logickým vyústěním mých zájmů. Jsem přesvědčena, že člověk se nemůže stát opravdu dobrým umělcem aniž by neměl alespoň základní znalosti o dějinách umění. Často vidíte situaci, že se lidé pozastavují nad díly moderních umělců a pronášejí věty jako“ to by nakreslilo i pětileté děcko, co je toto za umění“. Zpočátku jsem byla k modernímu umění také skeptická. Nechápala jsem jaký ty změti čar, divoké tvary, struktury, nebo naopak minimalistické geometrické tvary uprostřed obrovských jednobarevných pláten mají smysl. Pak se mi ale dostalo vzdělání v oboru dějin umění a pochopila jsem, že vše má svůj smysl, svůj řád a vývoj. Jedno navazuje na druhé a nic nevzniká samovolně. Umělecké dílo není jen obraz, stavba nebo socha, je to i myšlenka, tvůrčí vývoj, reakce diváka. Podle mne je nejhorší dílo takové, které nevyvolává v obecenstvu žádné pocity.

Abychom tedy mohli pochopit moderní umění, a posunout se v naší vlastní tvorbě dál, je třeba pochopit jak žili a tvořili naši předci. A to nikdy nepochopíme jen z knih a obrázků. Je třeba ta díla vidět, osahat si je, vnímat atmosféru a pocity, které v nás vzbuzuje a utvořit si vlastní názor. Proto jsou památky a jejich zachování i pro budoucí generace nezbytnou součástí našeho života.

Vývoj památkové péče u nás a ve světě

Vztah společnosti ke starým stavbám a uměleckým dílům byl až do přelomu 18. A 19. stol. ryze utilitární. Dokud stavba sloužila své funkci, byla udržována. Jakmile to však změna funkce či finanční možnosti stavebníka umožnily, byla bez milosti stržena a nahrazena novou, modernější, lépe odpovídající vkusu doby. I tam, kde z úsporných důvodů bylo využito zdivo či konstrukce původní stavby, byla cílem přestavby nejen funkční, ale i slohová transformace. Umělecká hodnota staré stavby se necenila.

Vznik“ památkové ideje“ lze ve velmi exkluzivní a vyhraněné formě vysledovat poprvé až v italské renesanci. Tento zájem úzce souvisel se dvěma rysy nového slohu a životního názoru: s renesančním kultem uměleckého génia, jehož nepřekonatelné „božské“ dílo mělo v očích současníků automatické právo na trvalé uchování a s renesančním obdivem k dílům antiky, jež byla mohutným inspiračním zdrojem nového umění. Prvním památkářem v dějinách-konzervátorem římských vykopávek a sbírek byl papežem Lvem X. ustanoven sám velký Rafael Santi. Toto jsou ovšem jen jakési prvopočátky.

O rozšíření a zobecnění zájmu o to, co dnes nazýváme památkami, se rozhodujícím způsobem zasadilo až romantické hnutí, které se vzhlíželo v historii. Obecně pociťovaný a sdílený zájem o národní památky a starožitnosti vedl již v 1. polovině 19. století k prvním, byť spíše ojedinělým zákonům a nařízením k ochraně památek a k vytvoření prvních odborných institucí k jejich poznávání, dokumentaci a uchovávání.

Druhá polovina 19. Století byla svědkem nebývalého ekonomického rozvoje českých zemí. Doprovázel ho i imponující rozvoj vzdělání a vědeckého výzkumu. Obecná historie, archeologie i dějiny umění na něm měly výrazný podíl. Počáteční tápání vystřídaly již vysoce kvalifikované průzkumy a poznávání středověkých staveb, včetně obzvlášť dobu fascinujícího hledání údajně univerzálních slohových či slohotvorných principů.

Památka se tak měla a priori přizpůsobit ideální představě a ne představa reálné památce. Tak se zrodila neblahá teorie a praxe tzv. puristických restaurací.

Purus=čistý. Šlo tehdejším restaurátorům o prezentaci historické stavby ve slohově čisté podobě. To v praxi vedlo ke zhoubným, někdy přímo zničujícím důsledkům ve dvou směrech: památka byla očišťována všech mladších přístaveb a doplňků, bez ohledu na jejich uměleckou kvalitu a navíc, což bylo neméně povážlivé, byla zbavována všech i všech anomálií daných individualitou a originalitou svých tvůrců. Přestože tyto postupy nepovažuji za správné, zcela je neodsuzuji, neboť takovýto způsob práce byl přirozeným důsledkem nálady a stylu dané doby a lidem té doby přišel zcela logicky v pořádku.

Památkový fond , včetně celých historických jader měst, se tak ve 2. polovině 19. Stol. dostal do kleští. Ekonomický rozvoj vedl k rozsáhlému bourání celých bloků historických domů, městských bran a hradeb, tehdy ještě za památky nepovažovaných , které ustupovaly novým , v měřítku odlišným průmyslovým a obytným celkům. Jak boření, tak i puristická

Přemíra péče nacházely všeobecný souhlas veřejnosti i památkářů a architektů.

Na přelomu 19. a 20. století se začala nová éra památkové péče. Purizmus postupně ustoupil aby dal prostor radikální proměnám teorie i praxe památkové péče moderní doby. Obrovský přínos této oblasti znamenal prof. Alois Riegl., který definoval základní zásady péče o památky. Kladl důraz na zevrubný průzkum a vědecké poznání památky. Na respekt ke všem fázím jejího uměleckého a historického vývoje, byť všechny nemusejí odpovídat našemu vkusu. Dále na uchování originální podoby památky a na nepřijatelnost dotváření a doplňování stavby v historických formách , ať již ověřených průzkumem nebo spekulativně domýšlených. Toto já osobně považuji za skutečný základ moderního nahlížení na péči o naše kulturní dědictví.

Rozšiřuje se i na ochranu celých urbanistických souborů., neboť nejen samotná stavba, ale i celá historická městská čtvrť může mít uměleckou hodnotu. A to podle mne platí dvojnásob u nás, neboť Čechy mají bohatou historii a většina našich měst má své historické centrum s mnoha zajímavými památkově chráněnými objekty.

Od této doby se začíná problematika památek vyvíjet velmi přirozeným způsobem, kromě údobí socializmu, neboť ten měl k památkám přímo odpor a tak se setkáváme s tím, že do historických jader měst byly přidávány tupé, standardizované as prostředím neslučitelné nové stavby.

Po pádu totality přinesly obrovské uvolnění podnikavosti a společenské i tvůrčí energie našim památkám mnoho pozitivního. Došlo k rozšíření seznamu chráněných památek o mnoho nových staveb, především o katolické kostely a judaica.Podařilo se i doplnit systém ochrany měst a vytvořit systém ochrany vesnických sídel a krajiny. Obrovský význam má pro památky v dnešní době listina světového dědictví UNESCO. Součástí Unesco jsou u nás historické jádro Prahy, Českého Krumlova, Telče a Kutné hory, areál Šantánního poutního kostela u Žďáru nad Sázavou a Lednicko-Valtického areálu, což je na tak malou zemi poměrně velký úspěch.

Vliv historie na práci architekta

Pokud architekt má tvořit v prostředí historickém, je to vždy náročný úkol. Netvoří v prázdném prostoru. Stojí před řadou jiných umělců, kteří již zasáhli do daného místa. Samozřejmě se chce realizovat, prosadit svůj pohled na danou lokalitu, musí však respektovat tvorbu svých předchůdců. Nežijící architekt se již nemůže bránit pomocí autorských práv, zákonů a etických zásad. Proto jsou tu organizace památkové péče, které jeho zájmy brání. Dostavba historického prostředí je citlivá záležitost, která žádá mnoho taktu a citu. Architekt by podle mne neměl historii brát jako svého nepřítele, ale respektovat daný prostor a snažit se ho svojí poctivou a zodpovědnou prací pozvednout na vyšší úroveň. Můj názor je, že není třeba hermeticky uzavírat historické prostředí. Každý životní prostor se musí vyvíjet a postupovat kupředu. Pokud se jedná o architekturu kvalitní, může být kombinace starého i nového velmi osvěžujícím prvkem.